Divoký Bill

68,0%

Divoký Bill Neobratný zločinec Bill Hayward, kterého podmínečně pustili po osmi letech strávených ve vězení, se má postarat o své dva syny, které téměř vůbec nezná. Metodou pokusu a omylu pracuje usilovně na tom, aby jim konečně byl tátou. Když se mladší chlapec dostane do potíží kvůli Billovu bývalému zločineckému gangu, musí Bill svým synům ukázat, jakým otce a člověkem vlastně chce doopravdy být – dobrým tátou, nebo tátou, který zůstane na svobodě. (Zlín Film Festival)



Drama
Velká Británie, 2011, 98 min

Neobyčejná cesta

81,3%

Neobyčejná cesta Georges Mélies patří mezi první filmové režiséry, jeho styl je navíc nenapodobitelný a dodnes okouzluje, přestože trikové postupy, které používal, již dávno zestárly. Dokument Neobyčejná cesta nás provede hlavními momenty ze života tohoto slavného umělce. Uvidíme ve zkratce jeho vzestup i pád, budeme moci pochopit, proč spálil všechny své filmy, jejichž znovunalezení a zpřístupnění veřejnosti trvalo přes devadesát let. Do filmu je vložen unikátní záznam režisérova hlasu z roku 1937 (rok před smrtí), kde vysvětluje náhodné objevení stop triku, jehož záznam se dochoval. V dokumentu také vypovídají současní význační umělci, jako Michel Gondry, prezident Francouzské cinematéky Costa-Gavras nebo Jean-Pierre Jeunet. Každý z jiného úhlu pohledu charakterizuje význam tohoto průkopníka filmové režie v mezinárodním kontextu. Ve druhé části filmu máme jedinečnou možnost sledovat naprosto unikátní pokus o záchranu barevné verze Cesty na Měsíc, která byla nalezena zničená! Bylo třeba mnoha let a spojení francouzských a amerických specialistů, aby mohl být film zachráněn a doplněn o chybějící scény. Jde skutečně o fascinující práci, která se díky moderním technologiím stává v podstatě prací uměleckou. Nejde pouze o nekonečné hodiny skenování a počítačových úprav, ale restaurátoři musí být velmi citliví a vzdělaní lidé, kteří se snaží nalézt kompromis mezi tím, co zůstalo, co víme o původní verzi díla a co nám současná technika umožní. Schopnost přiblížit se autorovým záměrům si jistě zaslouží náš obdiv. Ve filmu jsou také použity některé původní Méliesovy snímky, které nám pomáhají udělat si představu o jeho stylu. Georges Mélies nezná ještě pojem záběr, neumí používat střih ani nijak výrazně nevyužívá herce, a přesto se stal na několik let jedním z nejslavnějších filmových režisérů. Bezbřehá fantazie a především snaha uvést obecenstvo v úžas jsou dvě hlavní charakteristiky jeho stylu, proto se nemusel soustředit na děj ani na tradiční prvky režisérské práce (v jeho době ještě neznámé), a přesto dosáhl záviděníhodného úspěchu. Resumé tohoto přístupu nalezneme právě v dokumentu Erica Langeho a Serge Bromberga, kteří shromažďování a restaurování jeho filmů věnovali řadu let. (Letní filmová škola)



Dokumentární
Francie, 2011, 60 min

Tragédie člověka

80,0%

Tragédie člověka Marcell Jankovics je nejznámější a nejúspěšnější maďarský animátor, jehož krátké filmy získaly jak Zlatou palmu v Cannes (Souboj, 1977), tak nominaci na Oscara (Sysifos, 1975). Tragédie lidstva je jeho opus magnum, životní dílo, na němž pracoval od roku 1988. Monumentální film vznikal v průběhu čtyř dekád a délka i intenzita Jankovicsových produkčních bojů za toto dílo souzní s epičností souboje Adama a Evy s Luciferem ve filmu samotném. Tragédie lidstva je adaptací stejnojmenné dramatické poémy klasika maďarské literatury 19. století Imreho Madácha. Byla přeložena do 90 jazyků a její literární význam a kvalita byly přirovnávány k takovým dílům, jako je Danteho Božská tragédie či Goethův Faust. Jankovics ve svém filmu přebírá Madáchovo dělení textu do 15 základních kapitol, které popisují cestu Adama a Evy jako modelového lidského páru v doprovodu Lucifera od nekonečné temnoty stvoření světa až po nekonečnou temnotu daleké vesmírné budoucnosti. Adam s Evou reprezentují různé podoby lidské lásky a sounáležitosti napříč tisíciletími historie. Lucifer se objevuje v mnoha reinkarnacích v duchu biblického „ďábel má mnoho podob“ (v kapitole ze starého Říma vystupuje jako několikahlavý vlk, v kapitole z francouzské revoluce jako Dantonův protivník Saint-Just apod.). Historie je pojímána jako jedna obrovská lidská tragédie, jako sled bezúspěšného hledání Boha a smyslu života, galerie lidských slabostí a hříchů (pokušení v ráji, posedlost smrtí ve starém Egyptě, smilstvo ve starověkém Římě, nevěra v Keplerově Praze). Klíčovou roli hraje vypravěčův vševědoucí komentář, který využívá původní (dnes již poněkud archaický, ale o to osudověji působící) Madáchův text, jenž v sugestivních ontologických pasážích hledá odpověď na otázky týkající se vztahu člověka k sobě samému i k přesahujícím entitám (Bůh, láska, nesmrtelnost). S epickou monumentalitou a šíří příběhu souzní i režisérův animátorský vklad. Film je pojat jako nekonečná a fascinující encyklopedie animačních možností – při zachování hloubky původního Madáchova textu obohacuje Jankovics tento více než dvouapůlhodinový snímek obrovským množstvím vizuálních vjemů a motivů. Poctivá a dokonale propracovaná kreslená animace je podřízena jednotlivým kapitolám struktury díla, přičemž každá z kapitol má specifický výtvarný styl souznící se stylem a uměleckou gramatikou popisované doby. Jankovics tak svrchovaně autorsky využívá dochovaných výtvarných artefaktů z historie lidstva pro velkolepý animovaný příběh o historii lidstva. Jednotlivým prezentovaným obdobím odpovídá nejen celkový vizuální styl dané části filmu (egyptská část je inspirována hieroglyfy a dobovými malbami, starořecká část výzdobou tehdejších amfor, renezanční část dürerovskými rytinami), ale také v symbolické zkratce precizně fungující detaily (masa lidu během Velké francouzské revoluce je znázorněna pouhými tahy štětcem v barvách trikolóry, ruské kolo z části fin de siécle se mění v kolo drtící vojáky z první světové války). (Letní filmová škola)



Animovaný / Drama
Maďarsko, 2011, 160 min

Lovec

64,0%

Lovec Bez zjednodušující charakteristiky obyvatel ruské (v tomto případě Psovské) provincie jako hulvátů a vyznavačů samohonky a bez sociálních represí nám Bakur Bakuradze předkládá dokumentárně strohý portrét životního rytmu postaršího farmáře Ivana Dunajeva (Michail Barskovič). Určuje ho krmení a zabíjení prasat, účetnictví, prodej masa, opravy traktoru, věnování se jednorukému synovi, manželce a dceři. I když se příběh odehrává na venkově, příroda nepředstavuje poetizující, metafyzický prvek v tradici Dovženka a Tarkovského jako například v Návratu (Vozvraščenie, 2003) Andreje Zvjaginceva. Je spíše jakousi respektovanou daností, prostorem pro Ivanův oblíbený lov, do něhož se pokouší zasvětit syna Kolju (Gera Avdočjonok), přestože ví, že jeho fyzickou nedostatečnost a zranitelnost nezmění ani soucitná otcovská péče. Ivanův pevně ukotvený, spartánský běh farmaření a aktivní určování podoby vlastního života, na němž je závislá nejen jeho rodina, naruší příchod Ľjuby (Taťjana Šapovalovová) z nedaleké vězeňské kolonie, která si přichází povinně odpracovat tříletý trest za vraždu. Režisér – v tandemu s významným ruským producentem Sergejem Seľjanovem – pracuje v Lovci výhradně s debutujícími neherci, kteří většinou vykonávají stejné povolání jako v reálném životě. Film si vystačí s minimem slov, obejde se bez hudby, bez výrazných barev či nezvyklé kompozice záběrů a jeho postavy jsou často snímané v polocelcích a zezadu – v jakési emocionální neutralitě, ve skrytu, v provinční uzavřenosti před neznámými vetřelci. Zobrazovaným událostem dodává expresivitu spíš zvuk – výstřely, kvílení prasat, hluk traktoru, auta nebo televizoru – kulisy opakující se rodinné večeře, snímané z téhož úhlu. Ivanovo hrdinství tváří v tvář sobě samému a vlastním pravidlům okrajově koresponduje s příběhem mladého sovětského válečného hrdiny Ivana Matrosova s jeho rusky nad­dimenzovaným betonovým monumentem – to když se ho syn, stojící pod ním, zeptá, co je to vlastně Sovětský svaz. Sledování tohoto dvouhodinového opusu připomíná podobně dlouhou pravoslavnou mši v chrámu bez lavic, již věřící absolvují v nepohodlí, ve stoje, a která v závěru zdůrazňuje jakousi duchovně-fyzickou katarzi, mlčenlivé přijetí odpovědnosti za následky svých činů, ať už jde o zabití zvířete a jeho konzumaci, anebo společností oficiálně netolerovanou nevěru, díky níž se Ľjuba vrací zpátky do života nejen jako chodící ženské tělo. (Letní filmová škola)



Drama
Rusko, 2011, 124 min

Terč

67,0%

Terč Skupina Moskvanů stráví nějaký čas v bývalém astrofyzikálním komplexu na Altaji, aby si do elitně přepychového života přinesla díky účinkům kosmického záření věčné mládí a štěstí. Nárůst životní energie sice zastaví jejich stárnutí, ale také (a především) každého z nich přinutí čelit vlastnímu nitru. Úvodní rozjařenost a rozšafný patriotismus vystřídá tragédie různých lidských povah a sociálně-politická analýza společnosti, v níž je míra dobra a zla procentuálně měřitelná „výkalodetektorem“, který připomíná plavecké brýle. Terč je třetí scenáristickou spoluprací Alexandra Zeldoviče s Vladimirem Sorokinem (Moskva, 2000, Proces, 2003), který doma i na Západě ikonicky reprezentuje současnou ruskou prózu. Zatímco ve filmu Moskva se na motivy Čechovových Tří sester vraceli do reálií ruské metropole 90. let, v Terči zobrazují její stav v blízké budoucnosti. Inspirují se Annou Kareninovou a podobně jako Tolstoj kombinují precizním a časově náročným způsobem osobní linii postav s celkovým obrazem společnosti. Film-román plyne víc než dvě a půl hodiny, casting mezinárodního hereckého obsazení trval rok a vznik celého díla si vyžádal čtyři roky. Znalci Sorokinovy tvorby (např. Fronta, 1983 či Den opričníka, 2006) tu najdou i jeho typické futurologické ukotvení, explicitní krutost, vize o osudu Ruska a další paralely. Široce rozvinutý je tu i prvek vlivu sousední čínské kultury, což už v úvodu vizuálně naznačují titulky v azbuce, které se rozbalují ze znaků připomínajících čínštinu. Panoramata hypermoderního megapole (divák neznalý Moskvy nedokáže rozeznat, které budovy byly do obrazu dodány současnými digitálními technologiemi) i vizuálně ušlechtilé prostředí „nesmrtelníků“ v mnohém připomenou stalinské vize ideálního města 30. let 20. století (viz např. snímky Novaja Moskva/Nová Moskva, r. Alexandr Medvedkin, 1938, Prorva/Průrva, r. Ivan Dychovičnyj, 1992). Ideální budoucnost se tak mísí s ideální minulostí. Tato vizuální ideologie se přehoupne i do kruté parodie televizní show, která vládne masám, v níž se satiricky neřešitelně řeší právo jednotlivce na štěstí a sociální spravedlnost v rámci navrhovaného systému „ekologické demokracie“. Významově bohatou strukturu uvnitř sci-fi designu ukotvuje Zeldovič jako profesionální filmař psycholog nejen do žánrových klišé svého oblíbeného hollywoodského filmu 30. a 70. let, ale i do neoromantického snímání krajiny v její pozemsky metafyzické dualitě. Můžeme v ní znovu doputovat ke zdroji energie, anebo se od ní raději izolovat a na baletním pozadí těl zůstat před moskevským Velkým divadlem. Jak říká Zeldovičem citovaný spisovatel Michel Houellebecq: „Bůh není supermarket.“ I když na obrázcích vypadá přitažlivě. 



Drama / Sci-Fi
Rusko, 2011, 158 min

Prach a ligot

64,0%

Prach a ligot Film byl inspirován městem San Francisco a jeho obyvateli, jeho prachem i leskem. Je to jednoduchý příběh o dvou lidech z rozdílných podmínek, kteří žijí jeden vedle druhého ale přímo spolu nekomunikují. Dust and Glitter je prvním krátkým filmem kreativního dua ové Pictures a je realizován kombinací kreslené a počítačové animace. 



Animovaný / Krátkometrážní
Slovensko, 2011, 11 min

Switch

64,0%

Switch Červenec, Montreal, Kanada. Sophie Malaterre, pětadvacetiletá módní ilustrátorka se připravuje na osamělé léto ve městě. Nemá žádné plány, blízké přátele ani přítele… ale pak se dozví o webové stránce switch.com, pomocí které si lidé vyměňují byty. Sophie potřebuje změnu jako sůl a rozhodne se to vyzkoušet. Konec konců, nemá přece co ztratit! Náhoda tomu chtěla a Sophie najde v nabídce krásný pařížský duplex s výhledem na Eifelovku. První den v novém bytě je absolutně idylický… Jenže další ráno ji čeká kruté probuzení: policie vylomí dveře bytu a nebohá žena se dozví, že sdílí byt s bezhlavou mrtvolou. Není nijak schopná dokázat, že není Bénédicte Serteaux, majitelka bytu. Sophiiny otisky jsou na vražedné zbrani… V Bénédictině pasu je Sophiina fotka. Sophie, zdá se, si nevyměnila jen byt, ale také identitu… [Zdroj: HBO] 



Akční / Krimi / Thriller
Francie, 2011, 99 min

Houby

69,2%

Houby Zatím poslední Jayasundarův celovečerní snímek se tematicky poněkud odklání od jeho předchozích děl, stylistická návaznost je však stále jasně patrná. Jedná se o jeho první projekt natočený v Indii, kterou režisér označuje za „staršího bratra“ rodné Srí Lanky. Obrovský vliv Indie na Srí Lanku se projevuje nejen v kombinaci náboženství (buddhismus a hinduismus) či v oficiálním jazyce (sinhálština), ale také v několika původně indických relikviích, utvářejících srílanskou národní identitu (například posvátný Buddhův zub nyní umístěný ve srílanském chrámu v Kandy). Jedná se o režisérův první celovečerní film natočený za hranicemi domova, přesto Jayasundara zmiňuje, že „během natáčení v Indii objevil tolik společných prvků obou zemí, že se cítil stejně doma jako na Srí Lance“. V centru příběhu stojí dva bratři. Prvním z nich je úspěšný architekt Rahul, který se vrací ze stáže v Dubaji a doma v Kalkatě řídí velkolepý stavební projekt. Druhým je bezejmenný „bratr“, který se během Rahulovy nepřítomnosti zbláznil a utekl do džungle. V úvodní části filmu sledujeme existenci tohoto bratra ztraceného v džungli především v konfrontaci s druhou (až westernovou) postavou bez historie, islandským vojákem ztvárněným známým hercem Tómasem Lemarquisem (například snímek Albín jménem Noí/Nói albínói Dagura Káriho uvedený na LFŠ 2010). Tuto minimalistickou úvodní část, připomínající funkční práci s toposem džungle u Apichatponga Weerasethakula, ovládá motiv viny obou postav a jejich vzájemná hra na dohlížejícího a dohlíženého. Mysteriózní prostor džungle střídá ve druhé části vrcholně industriální prostředí stavby v Kalkatě – Jayasundara zde navazuje na motivy Michelangela Antonioniho a prezentuje nehotové, rozestavěné a obnažené stavby jako zlověstně se tyčící monstra, která betonovými vertikálami a horizontálami parcelují prostor záběru. Motiv viny se přelévá i do této časti filmu – architekt Rahul marně hledá svého ztraceného bratra. Zároveň je Rahul uprostřed megapole uzavřený do sebe a opuštěný úplně stejně jako jeho bratr v džungli. Houby z titulu filmu v džungli svobodně parazitují na ostatních rostlinách, v prostředí Kalkaty se podobně paraziticky jako houby chovají Rahulovy mrakodrapy, které bez kořenů vyrůstají na tváři koloniálního města a navždycky deformují krajinu kolem sebe. Tyto standardizované výškové stavby (jejichž původcem je i hlavní postava filmu) unifikují jednotlivá města na celém světě do stále stejného architektonicky globalizovaného profilu. (Letní filmová škola)



Drama
Srí Lanka, 2011, 90 min

Výmyk

82,6%

Výmyk Režisér, scenárista, kameraman, producent a střihač Greg Zgliński (*1968) se narodil ve Varšavě, rané dětství strávil v Rusku a následně v letech 1978-1992 žil ve Švýcarsku. V roce 1992 se vrátil do Polska, kde absolvoval obor režie na Filmové a divadelní škole v Lodži (byl jedním z posledních studentů Krzysztofa Kieślowského, který jeho tvorbu výrazně ovlivnil). Za své dokumentární a krátké hrané snímky byl oceněn na mnoha festivalech po celém světě (např. cena Signis na MFF v Benátkách v roce 2004 a hlavní cena na MFF Solothurn 2005 za film Tout un hiver sans feu/Celou zimu bez ohně, 2004). V roce 2008 režíroval pro Polskou televizi úspěšný seriál Londyńczycy (Londýňané). Zgliński je představitelem generace čtyřicátníků, která v posledních letech bere útokem plátna polských kin a nahlíží současné Polsko a Poláky pohledem nezatíženým komunistickou minulostí. Hrdiny těchto filmů jsou většinou lidé, kteří si ne vždy umí poradit se svým životem, protože se uprostřed nových ambicí a možností neorientují, ztrácejí pevnou půdu pod nohama a jistoty, o které se dosud mohli opřít. Zajímavé je, že takové filmy a témata se daří zpracovávat především režisérům, kteří část svého života strávili mimo Polsko (kromě Zglińského lze jmenovat např. Rafaela Lewandowského a jeho neméně úspěšný film Krtek). Jako by odstup a kontakt s jinou kulturou vyostřily pohled tvůrců. Východiskem filmu Výmyk je rivalita dvou dospělých bratrů. Mladší Jerzy – vdovec se dvěma dětmi – se vrátil ze Spojených států a ohrožuje pozici staršího bezdětného Alfreda. Přebírá totiž aktivitu v rodinné firmě a získává otcův respekt, který už v její prosperitu nevěřil. Jednoho dne se bratři stanou svědky brutálního incidentu: během cesty příměstským vlakem několik chuligánů napadne dívku. Zatímco Jerzy se jí zastane, starší Alfred – ze strachu, či z nerozhodnosti – zaváhá a je pouhým pasivním svědkem následující tragédie… Z banálně rozehraného příběhu se stává moralita a hluboká psychologická sonda, která odkrývá nejednoznačnost a komplikovanost životních rozhodnutí a představuje různé polohy hrdinství, morálky i vztahu dobra a zla. „Zaujalo mě základní téma, kterým je zbabělost a s ním spojený pocit viny,“ říká režisér a dodává: „Každý z nás byl někdy zbabělý v situaci méně či více vážné. Nikoli proto, že jsme zlí, ale protože jsme jednoduše slabí. Slabost je vlastnost, kterou ochotně skrýváme, obzvláště my muži, nicméně výrazně definuje lidskou povahu. Nese sebou ponížení, ale také grotesknost a – což je nejdůležitější – i šanci na vykoupení. Vždycky se snažím hrdiny na plátně ukazovat jako složité a nejednoznačné postavy v extrémních situacích. Někdy se totiž stává, že když je zaskočí neočekávaná situace, reagují nezvykle. Tehdy nevědomě odhalují do té doby hluboko skrývané části své povahy.“ (Letní filmová škola)



Drama
Polsko, 2011, 85 min

Detention

52,0%

Detention Studentům právě začíná jejich poslední ročník střední školy a aby to neměli přílíš jednoduché, v cestě jim bude stát sériový vrah. (PetriK12)



Komedie / Horor
USA, 2011, 93 min